přicházím za Vámi s nabídkou pravdivých příběhů z doby nedávno minulé. Dělám to s plným vědomím, že dnes ještě asi nebude ta pravá chvíle kdy by mohly zaujmout místo na pultech, protože o tom, které knihy tam budou a které ne, stále
ještě rozhodují lidé, co sami nemají čisté svědomí. Harry Potter, nebo nověji Avatar či Hobit, dostávají v tomto ohledu daleko větší podporu a navíc mají i tu moc dokonale odvádět pozornost čtenáře od událostí, o nichž by si stále ještě mnozí zoufale přáli, aby jim už nikdy nebyly připomínány.
Oni už od samého začátku požadovali tzv. "tlustou čáru" - rozuměj - co jsme si doteď nakradli, na to nám nesahejte, komu jsme ublížili, budiž navždy zapomenuto, od teď jsme čistí jako lilium, postavme se teď svorně do jedné řady na novou startovní čáru a pojďme všichni společně budovat novou společnost, lepší
a spravedlivější.
Jenže všechno jednou čas dohoní a lidé se už brzy začnou ptát i na ta nová sci-fi: proč některé věci a děje, byť jsou zřetelně
v rozporu s obecně přijímanou tradiční etikou a morálkou stále přežívají. A já si na tu dobu klidně ještě nějakých těch padesát roků počkám. Bývalé "zlaté mládeži", která od svých tatíčků na vedoucích místech měla vždycky všechno co chtěla, (Jak říkal Miroslav Donutil: "Naše studentská léta, to byl jeden veliký, nikdy nekončící mejdan...) se ve svobodných podmínkách dostává dokonce ještě daleko větších možností, protože nesmíte napsat nic, co by mohlo "rozdělovat společnost." Bývalá zlatá mládež si takto přece jen tu svoji tlustou čáru nakonec vydobyla a tvrdě si ji teď hlídá.
Ale mým úkolem není jí to hlasité mlaskání u koryt usnadňovat.
Máme za sebou dlouhé období vynucované jednotné ideologie. To je dodnes jedněmi považováno za dobu nesvobody, jinými zase vzdor všemu dobou nesporných životních jistot. Obě skupiny mají v tomto hodnocení svoji objektivní pravdu podle toho, v jaké situaci se kdo právě reálně nacházel. Tu pravdu nelze nikomu upírat ani ji zpochybňovat.
V mnohých z nás přežívá do dnešních dnů pouhé povědomí, že něco bylo špatně, ale ne každý ,,to" dokáže jasně sám za sebe zhodnotit a pojmenovat - a na přímou otázku uvádí jen obecně dávno propraná schémata. Pokud si někdo dál nese svou osobní negativní zkušenost, může ji často každý mít v něčem jiném.
Všichni, kdo v totalitním prostředí dokázali prožít svá nejproduktivnější léta úspěšně, museli si k tomu najít způsob, jinak by to nebylo možné. Nejlepší cestou k solidní kariéře byla angažovanost. Pionýr, Svaz mládeže, Svazarm, Lidové milice, večerní studium Marxismu-leninismu na VUML pro vedoucí kádry a podobně. Jasné vymezení odlišného postoje tolerováno nebylo.
Naopak, lidé spolupracující s režimem pak žádnou negativní zkušenost z totalitní doby ani mít nemusejí. Naprostá většina populace totiž akceptovala požadovaná pravidla hry alespoň ,,naoko" a řešila svoji existenční situaci v obecně přijímaném stylu, charakterizovaném tehdy hojně frekventovanými průpovídkami, jimiž se snažili omluvit svá osobní selhání: ,,Dělají
to všichni, tak co", ,,ohnuli nás ale nezlomili", ,,kdo nekrade, okrádá rodinu", nebo ,,ber dokud dávají", ,,nehas co tě nepálí"
a podobně. Samozřejmě, že tak mnohé z tradičních hodnot zmíněné etiky a morálky musely jít stranou, byť někdy
i s provinilým pokrčením ramen - ,,kdo chce s vlky žíti, musí s nimi výti".
V konečném důsledku mohla takto většina lidí prožít onu dobu téměř nebo zcela plnohodnotně, na rozdíl od těch bohužel ne příliš početných nesmířených, co ji jenom přežívali semleti pocitem marnosti. Existuje-li vůbec něco jako "národní povaha", pak je nejspíš produktem dlouhodobého vnějšího vlivu. Národ si jen zvykl a přizpůsobil se... A to, že nemusí jít jen o rysy pozitivní, má svoji logiku a dětem by se mělo říkat už ve vlastivědě, že k výhodám a vítězstvím se v životě nelze prolhávat.
O tom kde, jak a proč se v lidech utvářely a krystalizovaly postoje podobného typu, to je právě ústředním motivem většiny mých příběhů. Pro člověka dneška, kdy si každý z nás může o svém životě sám svobodně rozhodnout podle vlastních možností a schopností, by byl podobný vzorec chování přinejmenším nedůstojný a koneckonců i zbytečný. A to je dobře.
Právě zde totiž začíná naděje a šance, že nebudeme ve světě dále vnímáni jako "smějící se bestie", ale že se z nás postupně opět stanou lidé čestní, ve světě žádaní a respektovaní.